Kladrubský benediktinský klášter vznikl v krajině řídce osídlené slovanským obyvatelstvem r. 1115. Jeho zakladatel kníže Vladislav I. jej současně vybavil hojným majetkem zejména v trojúhelníku mezi Mží, Úhlavkou a hraničním hvozdem, ale i v ostatních částech země.
K prvním českým mnichům se zakrátko připojila i misie z nedalekého Zwiefaltenu, s nímž byly udržovány čilé styky i později, když Češi znovu nabyli v Kladrubech převahy. Klášter se stal několikrát místem diplomatických jednání - například v r. 1219, v době vrcholícího zápa...
víceKladrubský benediktinský klášter vznikl v krajině řídce osídlené slovanským obyvatelstvem r. 1115. Jeho zakladatel kníže Vladislav I. jej současně vybavil hojným majetkem zejména v trojúhelníku mezi Mží, Úhlavkou a hraničním hvozdem, ale i v ostatních částech země.
K prvním českým mnichům se zakrátko připojila i misie z nedalekého Zwiefaltenu, s nímž byly udržovány čilé styky i později, když Češi znovu nabyli v Kladrubech převahy. Klášter se stal několikrát místem diplomatických jednání - například v r. 1219, v době vrcholícího zápasu české církve o vymanění z područí světských feudálů, se zde sešel Přemysl I. se zástupci kurie.
Původně románský kostel byl přestavěn s použitím gotických prvků a vysvěcen r. 1233 za přítomnosti krále Václava I. Někdy kolem r. 1233, za opata Reinera, vznikla v předklášteří, asi při nynějším hřbitově, ves Kladruby (staré Kladruby). Klášterní statky se v té době stále rozšiřovaly a zároveň se cílevědomou činností, v níž vynikl například obratný opat Reiner (1233 - 1275?), soustřeďovaly co možná nejblíže ke Kladrubům. Nová privilegia stejně jako hledání a využívání nových metod hospodaření i vzrůst Kladrub, povýšených v této době na městečko, napomáhaly vzestupu moci a významu Kláštera ve druhé polovině 14. století. Kladrubský opat tehdy disponoval úctyhodným počtem 128 vesnic pod správou tří proboštství v Kladrubech, Touškově a Přešticích. Klášter nejednou hostil i císaře Karla IV.
Husitské revoluční hnutí znamenalo pro klášter nejprve jen majetkové ztráty, když musel finančně vypomáhat císaři Zikmundovi. Roku 1421 však snad alespoň zčásti opevněný kladrubský klášter, jehož mniši včas uprchli i s nejcennějším majetkem do Řezna, dobyl Jan Žižka z Trocnova. Kladrubští benediktini se pak několikrát vraceli a znovu utíkali, ale nemohli zabránit zabrání nemovitého majetku okolní šlechtou, a to jak podobojí tak i katolickou. Téměř do konce 15. století trvalo zastavování i prodávání vlastních statků, komplikované i zpustošením kláštera při boji panské jednoty a křižáků proti králi Jiřímu z Poděbrad v roce 1467.
Třicetiletá válka znamenala několikeré dobývání a olupování kláštera i městečka oběma stranami. Klášter však dokázal využít poválečné konjunktury katolické církve k poměrně brzkému zacelení největších ztrát (v polovině 17. století měl 2 městečka a 28 celých vsí) a mohl již r. 1653 provést rozsáhlejší opravy chrámu P. Marie. Při nich byl otevřen hrob zakladatele kláštera knížete Vladislava I. a jeho ostatky přeneseny k oltáři v křížové lodi, odkud pak byly při přestavbě r. 1728 znovu přemístěny k hlavnímu oltáři.
Roku 1670 byla dokončena velká rekonstrukce konventní budovy, v letech 1664 - 1670 byla postavena stará prelatura. Již předtím, r. 1658, se klášter stal poutním místem. Konec 17. a první polovina 18. století znamenají pak vrchol v historii kladrubského kláštera, který se tehdy trvale a vskutku reprezentativně zapsal do obrazu krajiny i dějin naší architektury. Představuje však i vstup do závěrečného stadia, do období posledních tzv. velkých opatů a budovatelů kláštera, Maura Fintzguta, Josefa Siebera a Amanda Streera.
Stát směřující k osvícenskému způsobu vlády však stále častěji zasahoval do klášterních pravomocí, stále častěji se objevovaly náznaky, že stejně jako byly rozpuštěny celé řády a likvidovány jednotlivé kláštery, bude pravděpodobně zrušen i kladrubský benediktinský konvent. K tomuto kroku přistoupil císař Josef II. roku 1785, dva roky po smrti Amanda Streera, jenž již neměl nástupce. Klášterní mobiliář byl většinou rozprodán v dražbě, mniši se rozešli a panství, tvořené 38 vesnicemi, 15 dvory a 9 mlýny, spravoval náboženský fond. Stavební objekty byly využity r. 1798 jako vojenský špitál, v němž krátce žili mimo jiné i mniši trapisté z Francie, než odešli dál do Ruska, r. 1800 v nich bylo ubytováno vojsko, pak opět zřízena nemocnice, znovu kasárna a r. 1818 invalidovna.
Roku 1825 koupil kladrubský klášter v dražbě polní maršál, kníže Alfréd I. Windischgrätz i s panstvím o rozloze více než 18200 jiter s 23 vesnicemi
V roce 1945 proběhla konfiskace majetku na základě dekretu prezidenta republiky. Na konfiskátu, který byl spravován Ministerstvem zemědělství a Národním pozemkovým fondem, hospodařily Československé státní statky a Československé státní lesy. Od roku 1946 bylo jednáno o přidělení klášterního majetku řádu Benediktinů, byl vydán přidělovací dekret, ale Benediktini majetek nepřebrali. V roce 1948 přešel majetek pod správu Národní kulturní komise v Praze. Po roce 1960 vzniklo ředitelství státního statku přímo v Kladrubech v klášterním areálu a pokračovala tak celková devastace. V roce 1967 přebralo do své správy kladrubský klášter Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni (současný Národní památkový ústav) a klášter začal sloužit návštěvnické veřejnosti. Od počátku 70. let zde probíhají rozsáhlé rekonstrukce klášterního areálu, nejvíce však po roce 1989 za velké finanční podpory ze strany státu, ale také různých jiných organizací, např. program Phare při Evropské Unii atd.